Chcete-li opustit civilizaci, máte-li touhu poslouchat hrobové ticho a libujete-li si v pěších výletech, zkuste následující trek. Absolvovali jsme jej v roce 1999. Vhodný je pro ty, kteří se bojí bloudění, neboť vaše kroky budou směřovat pouze na jih. Nechte se cestou z Palmyry do Damašku (asi po 100 km) vysadit na křižovatce, kde se odděluje silnice směr Irák (orientační souřadnice: 34° 8′56″ s.š., 37°36′24″ v.d.). Ocitnete se na vrchním cípu téměř rovnostranného trojúhelníku hlavních silnic. Odtud si to namiřte přímo na jih. Sledujte Slunce, nebo kompas. Po necelých 50 km dorazíte na silnici vedoucí z Iráku do Damašku. Kam pojedete dál, je na vás. Trek má velkou výhodu v tom, že nemůžete zabloudit. Ať už si vyberete jakýkoliv směr, jistojistě dojdete na silnici. Tedy za předpokladu, že nebudete chodit dokola. Poušť je písčito-kamenitá a cestou přejdete dvě nevysoká horská sedla. Vzít si sebou dostatek vody je podmínkou.

Z deníku…
Fouká studený vítr, tak nandavám „zmijovku“ a kluci arabské šátky. Na korbě nákladního vozu se přibližujeme k výchozímu bodu naší pouštní túry. Po výstupu zjišťujeme, že město Al-Basiri je pouhou oblastí důlní těžby fosfátů. Jistota, že zde určitě seženeme placky a načepujeme v pohodě vodu je fuč. Hurá benzínka – dvě piksly chalvy (sezamová pasta), patery „bébéčka“ a voda z kanystru.
Naše cesta pouští začíná (trojúhelník hlavních silnic je určitou jistotou nemožnosti zabloudit), míříme podle kompasu na jih a prvním naším vytyčeným cílem je sedýlko v nedalekých horách. Cesta nám však s jednou zastávkou trvá tři hodiny docela svižného tempa. Těžko se odhaduje vzdálenost. Nemůžeme se nabažit barevností pouště. Stmívá se a je nutné na sebe oblékat další vrstvy hadrů. Kolem páté vaříme instantní polévku u velkého kamenného mužíka, ještě více se oblékáme a popocházíme o pár stovek metrů a hledáme místo pro přespání, které by bylo alespoň trochu chráněné proti větru. Nacházíme jakési koryto a již kolem sedmé zaléháme. Bezesná noc je v rukou nelítostného chladu. Nohy mrznou a stěny spacáku jsou prolezlé zimou, že stačí pouhý dotyk a má mysl je opět v pohotovosti. Balím si nohy do svetru a sebe přikrývám ještě ručníkem. Malá změna k lepším, ale přesto vytoužený spánek nepřináší. Kluci hlásí, že slunce již vychází. Zůstávám však uzavřen ve spacáku, dokud sluníčko skutečně neohřívá i můj spacák. „Nasyceni“ chalvou a sušenkami vyrážíme v půl dvanácté zase na jih. Okolní vyšší kopce mívají někdy na vršku kamenné mužíky, což bývá naším nejčastějším orientačním bodem. Cesta je však stále stejná. Tam, kam je vidět, je jenom poušť, jejíž povrch je někdy až příliš balvanitý, jindy báječně písčitý. Občas vydíme stádo ovcí, které je ve skutečnosti haldou kamení, a po většinu cesty nemluvíme. Jen tak někdy, když se někomu zdá ta mlčenlivost hloupá, prohodíme stále se opakující věty typu: „Hele letadlo! Slyším auto!“. Někdy monotónnost cesty přeruší ten, kdo se zastaví a shýbne se pro nějaký ten zajímavý šutr, který beztak za chvíli se slovy: „..takových ještě bude..!“ odhazuje. Pauzička na svačinu a už je tu znovu to nádherné zapadající slunce. Opět se neohleduplně ochlazuje a k nám se vkrádají myšlenky na další noc. Ještě za šera určujeme vzdálený bod, kterým jsou dvě tmavá místa. Jaká radost, když jedno z nich je zbouraným příbytkem. Zbytky zdí nás budou chránit proti vlezlému pouštnímu větru. Vaříme dvojitou polévku s pytlem rýže a znovu poměrně brzy (půl sedmé) uléháme.
„Pěknej východ slunce, na to se podívej!“, slyším ze sousedního spacáku. Vystrkuji hlavu a se slovy: „Hmmm!“ zalézám zpět. Stálo to ale za to! Tahle noc byla v pohodě a plná snů. Ven se dostávám až je sluníčko opravdu na obloze. Čajem zahříváme žaludky, pak se vystavujeme slunečním paprskům a píšeme deníky. V jedenáct vyrážíme a zhruba po šesti kilometrech, během nichž nabíráme písek na památku syrské pouště, se ocitáme u našeho cíle. Asfaltka z Bagdádu do Damašku byla dobyta přesně za dva dny.

Výtah z článku „Syrská zastavení“ vydaném v časopise VELbloud 2/2009.