Alois Musil - podobenka z cestovního pasu (1914)

Všichni obyvatelé Arábie, usedlíci i kočovníci, věří v Alláha, jak říkají jedinému bohu. Neradi o něm hovoří. Dalo mi hodně práce, abych vyzvěděl, jak si Boha představují, jak ho uctívají a co od něho očekávají. Mnoho mně nepověděli ani moji nejbližší přátelé. I na těch jsem mohl vyzvídat jenom za vhodných okolností, které byly řídké.
Jednou jsem se obdivovali v pískové poušti Necud překrásnému východu slunce. Bylo po dešti, narůžovělý písek se leskl, jako by byl uměle urovnán. Keře gaza svítily mladičkou zelení, modrá obloha byla čistě umytá, ptáci zpívali a drobné, teninké paprsky mladého slunce nás něžně objímaly, ba líbaly. Bylo mi jako v chrámu, v němž hlaholilo ze srdcí vděčného lidu „Bože chválíme Tebe!“. Můj druh Názel asi cítil podobně, neboť zašeptal :
„Alláhu kabar, velký jsi, Bože, Alláhu kabar, velký jsi Bože“.
Chtěje využít jeho zbožné nálady, zeptal jsem se ho rovněž šeptem:
„Odkud víš, Námele, že je Bůh?“ Mlčel.
„V dobrém se ptám, odkud víš, že je Alláh? Což jsi ho viděl?“
„Mlč, Múso,“ bylo vše, co Názel odpověděl.
„Proč bych mlčel? Právě jsi volal : Velký jsi, Bože! – Toho soudím, že věříš, že Bůh je. Nemůžeš mně odpovědět proč v Boha věříš?“

Výtah z článku „Alois Musil – výňatek z nepublikovaného rukopisu Ze světa islámu“ vydaném v časopise VELbloud 1/2009.